Moje cesta
Jako malá holka jsem kreslila a kreslila všechno kolem sebe. Bylo to jako komentování světa, který jsem viděla. Někdo se vyjádří slovy, jiný to nakreslí. Pak jsem trochu povyrostla a přišlo období srovnávání se s ostatními, jsem tak dobrá jako tenhle/tahle? Budu někdy tak dobrá jako tamten? A zklamání a nedůvěra v sama sebe. A hlavně co vlastně tvořit? Najednou už kreslené komentáře okolí nebyly dost zajímavé ani pro mne samotnou. Pak mě upoutalo užité umění – pomalované hrnečky, trička pro přátele nebo výjimečné osoby v mém životě. Otazník – proč vlastně tvořit? Se tak vymazal – no, přece pro druhé! Jenže přišlo studium vysoké školy a nedostatek času; nové koníčky, přátelé, svoboda dospělosti i plno učení udělaly své. Prostě nebyl prostor pro tvorbu. To už mě někdo nebo něco muselo opravdu silně inspirovat, zasáhnout, abych se odhodlala „k činu“. Obrázky kamarádek a známých, kteří nepřestávali tvořit jsem, buď závistivě obcházela, nebo si v duchu říkala: „tohle umím přece taky“. Ale umím to opravdu nebo je to jen zahořklý komentář někoho, kdo možná někdy mohl jít touhle cestou, jenže nešel! Je už pozdě? A co ten starý problém s nápady? A ten druhý s tím, že ne všichni můžeme být technicky dokonalí Michelangelové, Dürerové, Daliové nebo Picassové a kdovíjací jiní?
A pak jsem jednou dostala jsem k Vánocům pastely, papíry, plátna, akrylové barvy a ostatní potřebné pomůcky. A co teď s tím? Minimálně rok mi trvalo, než jsem to všechno začala postupně tahat zespoda ze skříně, kam jsem to ukryla jako „nějaký omyl“. Pomohly mi cesty k sobě, hledání toho, co opravdu chci v životě dělat. Inspirovala mne očistná duchovní technika „Lasima“ paní Ziny Rajnochové. Jde o jakousi automatickou kresbu. První vlna obrázků záměru vznikala touto metodou, kterou jsem si časem upravila a pro obrazy záměru ji používám stále. A tak jsem najednou témata pro obrázky nemusela hledat chodila sama, tak jak je přinášel život. Prostě jen odrážela, co se mi v životě děje, co cítím, co potřebuji, a po čem toužím. Zároveň jsem pracovala s knihou “Umělcova cesta” od Julie Cameronové a znovu v sobě našla touhu a radost z tvoření.
Jenže onen starý “problém” s technikou tu stále zůstával. Bylo to příliš jednoduché za 1-2 hodiny pastelem namalovat něco abstraktního. Nikdo mi do hlavy neviděl, nikdo nemohl posoudit, jestli se to povedlo nebo ne, jestli je to podobné mojí představě či jen vzdáleně. Jako malá jsem se navíc soustředila spíš na kresbu a pracovala čistě na škále bíla-černá. A tak oproti dřívějšku, kdy mě fascinovala jednoduchost kreslení a až grafický styl s použitím jen černé a bílé jsem si teď začala hrát s barvami. Barvy mi sice doslova uhranuly, ale vůbec jsem je neuměla používat! A jak vlastně zacházet se štětcem? A přišla první objednávka prý lišku na tašku, podle předlohy. Záhy jsem zjistila, že potřebuju poradit s technikou. 3 různé čtvrtletní kurzy (olejomalba, figurální kresba, akvarel) mi přinesly plno inspirace. Ukázaly mi, jak pracovat s jednotlivými technikami, jenže to všechno bylo potřeba pořádně procvičit! Naštěstí přišly další objednávky na další lišky, plno lišek, ale i na jiná zvířata – hlavně i na moje oblíbené ptáky, kterým jsem se věnovala i ve svém studiu a práci. Uvědomila jsem si, že malba na plátěné tašky se vlastně hodně podobá akvarelu, a tak ten čtvrtletní kurz vydal svoje plody. I na tašce se všechno se rozpíjí a většinou co je namalované, už nevrátíte zpátky ani nezamaskujete, aniž by to vypadalo divně. Tašku za taškou, proloženo občasným obrázkem na triko jsem se učila, jak barvami vytvořit prostor a hloubku. Bavilo mě taky u tašek pracovat s barvou podkladu pro jednotlivé obrázky. Použít minimum barvy a jen nechat vystoupit barvu podkladu, což se hodilo pro pozdější praní tašek. Obrázek se tak snadno neopral, když barvy byla menší vrstva.
Ale chtěla jsem se posunout dál. Kamarádka mi tehdy řekla: ” My, majitelé tvých tašek jednou uspořádáme jejich výstavu. Těch starých a opraných tašek s vybledlými obrázky?” Povídám. A ona se mě najednou zeptala, proč vlastně nemaluju ty zvířata na plátno? Jako ty z fotek? To by byla nuda! Uvažovala jsem. Jenže to ve mě zaselo nový nápad. Moje oblíbená zvířata můžu přece zasadit do nových kontextů! A objevil se obraz s ohnivou opicí k roku opice, který jsem dokončila až na konci roku kohouta. A hadí obraz, opět vznikal minimálně rok s dlouhou přestávkou, kdy jsem nevěděla jak dál. Pak se to ale změnilo. V obrazech se znovu objevily moje oblíbené lišky a ty byly průraznější – žena/Bohyně s liškou vznikala snad jen měsíc, liščí Kukačka asi dva. No a pak se s obrazy najednou roztrhl pytel. Nejdřív jsem si vyzkoušela první opravdu velké plátno abstraktním motivem z obrazu záměru pro Summercamp-inspirit. Ale hlavně ke mně elegantně připluly labutě! Nejdřív černá, s nadlidsky krásným mužem, kde mi daleko víc, než samotná labuť dala zabrat moje první opravdu propracovaná studie obličeje. Tentokrát jsem objevovala, které štětce mi vyhovují a proč. Pak detail rukou na dalším obrazu s labutěmi a třetí labutí obraz už pomalu skicuju na plátno, tematicky je sice podobný předchozímu, ale přesto natolik jiný, že stojí za namalování. A přemýšlím pomalu nad posledním z labutí série – ženu s bílou labutí. Sama jsem zvědavá, jaký nápad si s sebou tenhle vznešený pták přinese a kdo přijde po něm nebo jestli se mnou labutě ještě chvíli zůstanou?
Mám ráda si obraz nechat rozmalovaný a jen se dívat. Nechat se inspirovat a čekat, jestli něco ještě nepotřebuje. Posledním tahem je zpravidla můj podpis, teprve pak je obraz dokončený. Ale nemyslete si kolikrát při pohledu na “dokončený obraz mě napadne něco předělat či změnit. Ze začátku jsem to i dělala. Už to nedělám. Pokud jsem u Bohyně s liškou ještě neměla dobře namalovaný obličej, zlepšila jsem malbu obličeje u Čiré něhy a pokud tam jsem ještě nepropracovala dostatečně ruce, u Černé&bílé jsem si právě na nich dala extra záležet, a tak pořád dál. Pokud se zadíváte na moje obrazy chronologicky, jistě vám neunikne, že na technice pracuji prakticky nepřetržitě. Po malbách zvířat podle fotek a automatické kresby pomalu začínám víc soustřeďovat na své vlastní nápady. Zároveň hledám – a snad i nacházím svůj vlastní styl. Jde to pomalu, prostě hledám, co je to moje, co mě baví, co mě oslovuje. Naslouchám svým nápadům a sleduju, jak se mi při jejich realizaci doslova zhmotňují pod rukama a začínají žít svým vlastním životem. Jako by už někde dávno čekaly připravené a dokonalé a jí jim svojí tvorbou jen pomáhala přijít na svět. A věřte je to radost sledovat, co dalšího mi život do tvorby přinese.
Leňucha, říjen 2022